Svatý Basil Veliký (r. 329 - 379 po Kristu)
Mnich, biskup, zakladatel mnišského života podle ideálu prvních
křesťanů, učitel Církve.
Vysvětlení obrázku
Sv. Basil představuje pravověrnost - život ve shodě s Evangeliem a
živou teologii (por. díla sv. Basila).
Ariani (vpravo) představují hereze - smrt a mrtvou teologii (současní
zákoníci, saduceové, farizeové, neuznávající Ježíšovo božství).
Ohnivý sloup představuje spojení s Bohem na modlitbě.
יהש Jméno Ježíš - jen v něm je spása a vítězství nad silami temnoty
Jako Mojžíš byl pro Izrael, tak je nyní sv. Basil pro Církev zákonodárce,
modlitebník a bojovník za čistotu víry.
Bojuj i ty na modlitbách, tak jako sv. Basil, boj ještě neskončil!
Modlitba
Pane Ježíši Kriste, zříkám se ducha pýchy, falešné duchovnosti, bludu,
farizeismu, liberalismu, gnosticismu a všech náboženských démonů, kteří
zneužívají city a rozum, a ničí živou víru Ježíši, daruj mi, a taktéž
duchovním synům a dcerám sv. Basila, ducha pravdivého pokání a živé víry.
Amen.
|
Několik slov o autorech
O. Eliáš Antonín Dohnal, OSBM je nejstarším členem
našeho společenství a naším duchovním otcem. Své obrácení prožil už v
16-ti letech. V roce 1966 vstupuje do semináře v Litoměřicích. Po celou
dobu od 1. do 5. ročníku téměř všechen volný čas věnoval modlitbě a
hledání vnitřního vztahu s Bohem. Vždycky měl smysl pro to, co je
podstatné a zřetelně rozlišoval. Už do semináře přišel se zdravými
zásadami a s velkou horlivostí následovat Krista a zachraňovat duše. Tuto
horlivost neztratil, právě naopak. Zpětně nám vydal svědectví z času
svého studia na teologii: „Měl jsem velkou bolest v srdci a to mě nutilo
dlouho do noci se modlit. Uvědomoval jsem si cenu času, zdálo se mi, že
den za dnem utrácím v jakési vlažnosti, pronikala mě touha dávat se Bohu
cele. Modlitba se mi stala skutečnou potřebou. Uvědomoval jsem si, že zde
mluvím s Bohem. On Tvůrce, já tvor. V úkonu víry jsem Mu dával všechno,
jako bych už teď mohl vědomě prožít svou smrt. Při modlitbě jsem měl
vztažené ruce. Motorem mi byl jakýsi hněv na sebe, že stále utrácím čas a
že s tím chci radikálně skoncovat. V tomto stavu nemíním vědomě zůstávat.
Nevím, co mám dělat, a tak stojím před Bohem otevřen a s prosbou. Nic víc
dělat nemohu a neumím. Vnímal jsem Boží blízkost i napětí, které působí
moc hříchu, zodpovědnost, kterou mám ve vztahu k Bohu za tento krátký
život.“
Po ukončení studia nastoupil krátce jako kněz do duchovní správy. Stále
vnímal důležitost modlitby. Denně, už od tří hodin ráno, hledal Boží
tvář.
Potom nastoupil na dva roky na vojnu, kde nebylo dovoleno ani v neděli
být na bohoslužbě.
Po návratu působil ve Zlíně jako kaplan, a pak v roce 1975 byl přidělen
jako farář do Slušovic. Tato vesnice byla pokládána za jakousi
samostatnou republiku, ve které komunismus do jisté míry toleroval
určitou svobodu kvůli známému prosperujícímu JZD. Tato farnost byla první
v katolické církvi v celé bývalé ČSSR, v níž nastalo duchovní probuzení
skrze charismatickou obnovu v roce 1981. Tento duchovní průlom, jako by
lidem otevřel oči, ve svém všedním životě začali získávat zkušenosti s
Bohem, a už jim nestačila tradiční, formální víra. Poznávali, že Ježíš je
opravdu živý a koná uprostřed nich zázraky a znamení. Zakládaly se
modlitební skupiny. Lidé se scházeli nejen v chrámu, ale i po domech.
Farnost skutečně ožila.
Viditelnou změnu STB dlouho nestrpělo a o. Antonín byl přeložen do
pohraničí, do města Budišova. V pohraničí nebyla možnost evangelizace.
Otec vnímal, že pro tento čas platí Boží slovo: „Zajeď na hlubinu.“ (Lk
5,4). V životě intenzivní modlitby Pán odkrýval tajemství moci Svého
slova, osobní vydanosti a čisté lásky. Mladí lidé, kteří hledali živé
křesťanství, přijížděli na celé víkendy a účastnili se modlitebního
programu a duchovních rozhovorů. Velmi je motivovalo vidět živý vztah k
Bohu založený na pravdivé modlitbě. To v nich vzbuzovalo touhu následovat
Ježíše, hořet pro Něho, jak to viděli na otci. Studenti sem přijížděli po
celou dobu co zde otec byl (1981-1985).
Jako ovoce tohoto života modlitby Bůh dal v roce 1983 jasné světlo k
oblasti okultismu. Šlo především o okultní činnost kněze F. Ferdy, který
se několik let veřejně zabýval jasnovidectvím. Denně stály fronty lidí u
jeho dveří, protože v celé republice se nemohli setkat s takovým
duchovním médiem jako byl on. Téměř všichni kněží pokládali jeho
schopnost za Boží dar, podobně jak tomu bylo v Samaří s Šimonem mágem,
který pomáhal lidem, zabýval se bílou magií a všichni, malí i velcí
říkali, že to je Boží dar. O. Antonín mu proto napsal otevřený dopis,
který byl dán k dispozici kněžím a ordinářům. Reakce byla velmi prudká –
kněží se vzbouřili a postavili do opozice. Následky otevřeného boje proti
okultismu podobně, jak čteme ve Skutcích apoštolských 16,16nn, můžeme
zjevně vidět i na tomto případě: Asi měsíc po tom, co byl napsán otevřený
list proti činnosti P. Fr. Ferdy, byla ve farnosti o. Antonína na pouť na
kterou přijelo mnoho poutníků. Mezi nimi byl jeden mladý muž, který
častěji užíval okultní „pomoci“ P. F. Ferdy (později jsme se dozvěděli,
že pocházel i z toho samého města jak P. Ferda). V noci přišel do
místního teletníku, lehl si nahý pod krávu a proklínal o. Antonína,
přestože ho otec nikdy před tím neviděl. Zaměstnance teletníku to
vyděsilo a nechali ho odvést na psychiatrii. Na druhý den ho propustili,
ale touto událostí se docílilo nepochopitelného zkratu - všichni začali
říkat, že o. Antonín dělá z lidí psychopaty. Kněží sympatizující s
paterem Ferdou a okultní činností tyto nepravdivé a nespravedlivé fámy
nekriticky šířili a vyvolali proti otci vlnu odporu právě proto, že jasně
na okultní činnost ukázal! Proti otci se tak speciálně vytvořila
hrůzostrašná atmosféra, aby lidé nemohli přijmout pravdu o okultismu a
nebyli vysvobozeni z jeho vlivu. Kdyby otec Antonín nemiloval Boha nade
všechno, nemohl by v tak těžkém duchovním boji obstát.
Otec identifikoval také činnost druhého super-okultisty v ČSSR pana
Paseky. Za to přišla další vlna nenávisti. Totiž k páteru Ferdovi chodili
většinou kněží a řeholní sestry, a pan Paseka svou činností zamořoval
spíše malé děti a laiky. To, že okultismus je svázán s byznisem (viz Sk
19,19; 16,16n) a s mocí, se projevilo i zde. V roce 1985 byl
vykonstruován monstrproces skrze STB nejprve předvoláním na okresní STB a
potom na krajské STB. Důvod se našel – v kázání prý otec údajně hájil
nacismus. Opak byl pravdou, ale STB už mělo překroucenou verzi
připravenou jako materiál pro soud, dokonce i s podpisy „svědků“. Hrozilo
5 let vězení, anebo jít dobrovolně na psychiatrii. Bůh zázračně zasáhl,
neuskutečnilo se ani jedno ani druhé. Otec byl sice předvolán na krajské
STB do Ostravy, ale když přijel, uviděl zde viset velký černý prapor, na
znak smrti vysokého důstojníka STB. Výsledek předvolání byl neočekávaný,
pracovníci STB po náhlém úmrtí nadřízeného, jako by byli zasažani
zvláštním strachem a celou věc uzavřeli. Následoval jen malý trest -
přemístění do jiné farnosti, ale pod dohled kněze, který měl důvěru
státních orgánů.
Po roce přišlo přemístění do izolace, do tzv. věznice sester, kde bylo
centralizováno asi 400 řeholnic z 15-ti řeholí. Státní dozorce měl o.
Antonína, který zde byl jako vězeň, pod stálým dohledem a bez jeho vědomí
nesměl území opustit. O. Antonín se zde modlíval v noci v chrámu od 24
hod. do 4 hod. ráno, protože během dne nebyly k modlitbě podmínky. Na
modlitbách přicházelo mnoho světla. Tady také dostal jasné slovo k tzv.
ekumenickému setkání v Assisi. Napsal ostře, ale jasně, dopis svatému
Otci, ve kterém vyjádřil, že takovým setkáním bylo dáno velké pohoršení
pro církev. Mnohý, kdo nezná závažnost takového pohoršení, může odsuzovat
„drzost“ otce. Jenže sv. Kateřina, které Bůh dal věci církve vidět do
hloubky, byla vůči papeži daleko „drzejší“. Tuto „Boží drzost“ dává Bůh
lidem, kteří na modlitbě stojí před Jeho tváří a vnímají bolesti církve.
Dopis byl doručen svatému Otci v Římě, v Nepomucenu.
Koncem dubna 1987 byla otci bezdůvodně zakázána státními úřady kněžská
činnost. Cílem STB, za kterým byla snaha určitých kněží, bylo - zbavit ho
úplně státního souhlasu ke kněžské činnosti. Zase nastal těžký duchovní
boj. Až 7.7. dostal umístění do údajně nejhorší farnosti v diecézi. Sem
znovu přijížděli studenti na modlitební víkendy. Už v letech 1985 a 1986
byly napsány elaboráty o modlitbě a určité vize pro jednotlivé skupiny
lidí jak žít z víry (studentům, bohoslovcům, kněžím, důchodcům). Také zde
byl napsán elaborát k prvnímu, druhému a třetímu slovu Ježíšovu z kříže.
Literární činnost vznikala na kolenou. Na novém působišti (Dvorce
1987-1990) pokračoval duchovní boj. Ovocem modlitby byla apologetika víry
proti liberalismu v církvi. Pomocí zakázané „techniky“ (válečku) byly
rozmnožovány tyto duchovní elaboráty a zasílány kněžím. Několikrát se
záhadně ztratily balíky dopisů odnesené na poštu, takže bylo třeba
rozmnožovat znovu. Bohužel za mnohými akcemi STB byla inspirace z řad
liberálně smýšlejícíh kněží. Zde vznikla i iniciativa nepřetržité
modlitby, která trvala od Letnic 1988 do Letnic 1989. Nepřetržitě se
modlily Čechy od 1.do 10. dne v měsíci, Morava od 11. do 20. dne v měsíci
a Slovensko od 21. do 30.(31.) dne v měsíci. V mnohých farnostech byly
vytvořeny modlitební skupiny. Každý se modlil svou hodinu, kterou si
vybral z 24 hodin dne a všechny modlitební skupiny se modlily společnou
hodinu od 20°° do 21°°. Někteří se také ve středu a v pátek postili o
chlebě a vodě. Sjednocovala je společná prosba, aby Bůh dal na osiřelá
biskupství svaté biskupy. Bůh učinil zázrak, jaký si nikdo ani
nepředstavoval; 17. listopadu 1989 padl v ČSSR komunismus. Stejně tak se
stalo i ve všech komunistických zemích Evropy. Biskupství byla obsazena
(svatost pastýřů záleží už na každém individuálně). Ještě poznámka – když
Kardinál Tomášek dal schválení a požehnání tzv. modlitebnímu zápasu, hned
na druhý den byl z rozhlasu Svobodná Evropa vysílán štvavý pořad proti
otci, zřejmě aktivita kněží, kteří klidně spolupracovali na jedné straně
s STB a na druhé straně zasílali důvěrné informace do zahraničního
rozhlasu. Byli to stoupenci okultismu a liberální teologie, kteří viděli
v o. Antonínovi nepřítele číslo 1, jakého je třeba kompromitovat a
izolovat, a to i pomocí komunistického státního aparátu. Samozřejmě za
nimi je ten samý starý známý duch, který ničil a ničí Boží věci, a na
druhé straně se Bůh ve svých služebnících oslavuje. Modlitební zápas se
nepodařilo likvidovat v zárodku, ale přinesl své ovoce; kromě vyslyšených
proseb i v živých zkušenostech s Bohem v bojových modlitbách a osobních
obráceních.
Některá z děvčat, která přijížděla na modlitební víkendy, se na
doporučení otce rozhodla složit 8.12. 1990 u nového arcibiskupa
olomouckého jako nová komunita dočasné sliby. Dvě z nich později
přestoupily do kontemplativního monastýra na Ukrajině. V současné době je
jich tam z ČR a SR asi dvacet.
V roce 1991 se o. Antonín a s ním student teologie R. Špiřík, jeho bratr
ing. J. Špiřík a také ing. L. Juchelka rozhodli vstoupit do takové
řehole, která má svou spiritualitou nejblíže k dědictví sv. Cyrila a
Metoděje. Takovou byla řehole sv. Bazila Velkého (OSBM) řecko-katolické
církve. Téhož roku vstoupili do noviciátu ve Varšavě.
V roce 1992 se o. Antonín (Eliáš) vrátil do nově obnoveného kláštera v
Trebišově v SR. Zbývající tři bratři zůstali ve Varšavě, aby dokončili
studium teologie a pak také přišli na Slovensko.
Od roku 1993 do 1997 otec přednášel dogmatiku v Prešově na teologické
fakultě. V roce 1994 zde nastalo duchovní probuzení srkze dvoudenní
rekolekce. To vyvolalo rozruch, a určité církvení kruhy žádaly vyloučení
o. Eliáše z fakulty. Biskup Hirka se ho zastal a otec mohl učit dál.
Kromě vyučování se otec věnoval studentům i ve volném čase. Navštěvoval
koleje, kde se vytvořila malá společenství, která se věnovala živému
Božímu slovu, modlitbě a svědectví víry. Hledající studenti a studentky
byli zasaženi jeho živou vírou v Krista. V letech 1995-1996 dával
studentům zpracovávat seminární práce v podobě krátkých, výstižných
článků na aktuální témata, které studenti zasílali do masmédií. Bohužel
vliv ducha světa, který blokuje rozšiřování jasně formulovaných Božích
pravd, měl za následek, že z 300 dopisů nebylo téměř nic vydáno. Když
otec spolu s Doc. MUDr. Maňkou CSc. literárně bojoval proti homeopatii,
dočkal se velkého zklamání. Biskupská konference (KBS) nejasnou
formulací, opublikovanou ve všech církevních časopisech, homeopatii
schválila. Dodnes toto její vyjádření nebylo odvoláno, což je velkým
pohoršením a hanbou. Lékárníci, kteří byli do té doby nerozhodní, jí tím
otevřeli dveře, a tak za několik týdnů všechny lékárny přijaly takto
církevně schválenou homeopatii - tento velký podvod a formu magie!
O. Eliáš propagoval modlitbu a čistotu víry na charismatických
konferencích v SR i na novém poutním místě v Litmanové. Tam také v roce
1996 jako přípravu na jubileum 2000 otec vyzýval k založení modlitbových
skupin nepřetržité modlitby. Mnoho z nich se modlí v SR doposud.
V roce 1996 - 1997 byli také vysvěceni na kněze o. Metoděj R. Špiřík, o.
Cyril J. Špiřík a o. František L. Juchelka. Brzy na to jsme žádali
generalát o založení kontemplativní větve v řeholi OSBM. Bylo nás - čtyři
kněží a pět studentů teologie z Prešovské university. Schválení z
generalátu přišlo (1997). O. Eliáš byl ustanoven za představeného
komunity, která dostala název Comunita vitae monasticae. Ovocem modlitby
byl opět elaborát k aktuální problematice pod názvem „Duchovní žumpa“.
Celé letní období jsme dávali rekolekce. Díky Bohu a Jeho milosti,
účastníci prožívali hluboká osobní obrácení. Jaká daň za to přijde? Víme
ze zkušenosti, že Boží království se nezískává zadarmo. Brzy se proti nám
tvrdě postavilo několik řeholníků ze Slovenské provincie OSBM a začali
intrikami útočit na biskupa a rovněž na generalát. Ten duch, který
nechtěl dovolit, aby v řeholi OSBM bylo něco živého, sledoval v podstatě
jednu věc – smrt duchovního života v řeholi. Na tyto velké tlaky
žárlivosti bylo společenství koncem roku 1998 zrušeno. O. Eliáš byl dán
vedením provincie do izolace, kterou využil hlavně k modlitbě. I my jsme
byli rozděleni na různá místa. Přece však zde bylo u vedení OSBM určité
vědomí viny, a tak se snažili tuto situaci vyřešit tím, že roku 2000 byla
založena v ČR česká delegatura, do které byli přiděleni o. Cyril, o.
Metoděj i o. Markian V. Hitiuk z Ukrajiny, se kterým jsme studovali ve
Varšavě. Tři otcové pracovali v duchovní správě v katedrálním chrámu sv.
Klimenta v Praze. O. František se stal představeným kláštera na Sázavě,
která je rovněž spojena s cyrilometodějskou tradicí. Zde žil téměř čtvrt
století obnovitel této tradice, světec, velký divotvůrce a exorcista sv.
Prokop († 1053). V klášteře na Sázavě byl založen noviciát, do něhož
vstoupilo několik studentů, kteří byli s námi v kontaktu už dříve. Nastal
kratičký rozvoj. Koupili jsme starou stodolu a přebudovali ji na
monastýr. Centrem bylo místo modlitby – kaple – která byla pod zemí jako
jeskyně (pečera). Během roku 2002 byla stavba dokončena a předána. Bylo
mnoho překážek, některé téměř nepřekonatelné. Stavba byla totiž na území,
kde jakýkoli zásah přísně sledovali archeologové a památková správa. I
při stavbě jsme zažili několik skutečných zázraků a Božích zásahů.
Všichni se modlíváme už několik let modlitební stráže nepřetržité
modlitby deset dní v měsíci. Jejich ovocem na tomto místě bylo obnovení
hrobu sv. Prokopa a vytvoření zvláštní křížové cesty v pověstné tzv.
brázdě sv. Prokopa. Na Sázavě bylo několik zázračných uzdravení a byla
zde sestavena i kniha sv. Prokop divotvůrce.
V roce 2003 odešel do důchodu biskup J. Ľavinec a na jeho místo byl
vedením fokoláre prosazován bývalý vedoucí fokoláre v ČSSR L. Hučko. Věc
byla velmi necitlivá vůči řecko-katolické církvi a hlavně vůči převážné
většině věřících, kteří jsou Ukrajinci. V ČR je asi 5000 věřících
východního obřadu, kteří nejsou Ukrajinci. Po pádu komunismu přišlo do ČR
asi 200 000 Ukrajinců, kteří jsou východního obřadu. Tito předpokládali,
že budou mít svou UHKC jako je to v jiných zemích. Tak to doporučuje
východní církevní právo. Když se nás ptali, zda mají podle CCEO právo
žádat o svou UHKC, popravdě jsme jim řekli, že ano. A to byl náš největší
zločin. Těmi, kterým se to nehodilo do programu, to bylo nazváno
pobuřování, organizování vzpoury proti církevní hierarchii atd. V květnu
2003 se ukrajinští věřící scházeli před budovou vyslanectví Vatikánu v
Praze, kde mívali krátkou tichou demonstraci, která spočívala v tom, že
drželi heslo: „Chceme UHKC a ukrajinského biskupa“ a asi půl hodiny se
tam modlili. To trvalo několik dní. V den svěcení biskupa L. Hučka,
kterého jim vnutili latinští fokolaríni, stáli tiše v chrámu s
transparenty, jimiž se dožadovali svého práva. Později je tento biskup
nazval „temnou masou“ a vyhrožoval jim, že na ně pošle policii, aby je z
ČR vyhnala. Tento foko-biskup, „vzor lásky“, o které toto hnutí ustavičně
mluví, se hned po nastoupení obrátil na státní úřady a zrušil na
ministerstvu kultury naši delegaturu a maličký domek pro studenty v Praze
i klášter na Sázavě, který jsme vlastníma rukama vybudovali, přepsal na
sebe. Proč nás zlikvidoval? Protože jsme hlásali živého Krista. Jemu
nešlo o žádné Boží království o žádnou spásu duší, o žádné dobro církve,
tím méně Ukrajinců. Fokolarínům šlo o to, prosadit svého člověka do
východní církve a i tu se dostat k moci (obsadit církvení struktury).
Fokolaríni i se svým biskupem by nás dříve či později odstranili. Nyní se
jim hodilo pustit o nás lživou kampaň, že jsme se postavili proti svatému
Otci, proti svaté církvi atd. Prostí fokolarínci, tak jak se jim to řeklo
od vedení, důvěrně tyto fámy roznesli v církveních kruzích po celé ČR a
SR. To byl náš první střet s touto mafií uvnitř katolické církve, která u
některých vědomě či u většiny nevědomě, ale účinně, prosazuje uvnitř
církve spiritualitu falešné jednoty a falešné lásky, což je spiritualita
New Age. Mnohé lidi překvapuje důvěrné spojení této organizace s
mocenskými orgány – jak v období komunismu, tak i nyní. Biskup Hučko byl
na listině spolupracovníků STB. Podle českých zákonů vyšší úředník nesmí
zastávat funkci, pokud není lustrován. Biskup L. Hučko se tomu vyhnul a
tolerovalo se to. V roce 2005 byly zveřejněny slovenské archivy
spolupracovníků STB. L Hučko už na STB neměl žádný zápis. Toto stojí za
zamyšlení. Protože tak zahladit stopy se mohlo podařit jen několika
vyjímečným jedincům!
My jsme od roku 2003, kdy nás vedení OSBM z Říma na doporučení hnutí
fokoláre poslalo na Ukrajinu, dělali více než rok požehnané misie. Za to
jsme tomuto hnutí velmi vděčni. Při misiích mnoho lidí prožilo obrácení.
Mnoha lidem se otevřely oči, byly zakládány modlitební skupiny, které
měly i svůj časopis. Po roce zaútočil na Boží dílo tentýž duch smrti.
Nový generální představený, který prohlásil, že ho zachránil před smrtí
zázračný magický léčitel, se stal naším likvidátorem. Několik dní po
zvolení zrušil českou delegaturu (bez důvodu) dekretem z 11.7. 2004 a dal
dispozice i k likvidaci nás i naší misie na Ukrajině. Všichni kněží (pět)
a studenti s časnými sliby a kandidáti (18) byli bez udání viny vyloučeni
z OSBM. My, kněží s věčnými sliby (4 ThDr 2 ThLic), jsme byli po krátkém
a nezákonném monstrprocesu bez skutečného důvodu vyloučeni. Odvolali jsme
se na apoštolskou signaturu do Říma. Generální představený s cílem
spolupráce na naší likvidaci osobně navštívil biskupa Hučka. Kromě toho
pověřil svého zástupce a protoihumena z Ukrajiny, aby nás likvidovali
pomocí intrik a státní moci. K tomu zneužili kardinála L. Huzara, který
na tiskové konferenci dne 2.6. 2005 přiznal: „Za mnou přišel
Protoarchimandrita (zástupce) a protoihumen OSBM a nadiktovali mi dopisy…
je už věcí státu, co učiní…“ Na listině byla dána jména 23 pro církev
„nebezpečných“ osob. Jak podlé – pokud jsme přestoupili církevní zákony,
tak jsme měli být trestáni církevně, a pokud jsme přestoupili státní
zákony, tak řádně civilně! Jenže vždy se spojují velekněží s Pilátem,
když jde o likvidaci živého Krista. My jsme mysleli, že Pán nám dá období
klidu, že budeme moci dělat v pokoji misie. Jenže kde se hlásá živý
Kristus, kde se lidé dostávají z područí temnoty a hříchu skrze obrácení
do Božího království, tam ďábel začne útočit.
Děkujeme Bohu, že nám na Ukrajině dal 4 prorocká slova pro církev. Mladý
člověk, ale i každý křesťan dnes potřebuje mít jasnou orientaci, jinak
bude mít buď duchovnost New Age, anebo odejde z katolické církve.
Děkujeme Pánu, že můžeme trpět pro Krista! Jiní trpěli daleko více. Svatý
Pavel vypočítává v 2Kor 11,22-32 co vytrpěl pro Krista. Svatí Cyril a
Metoděj se museli na intriky církevních pokrytců a farizeů odvolávat do
Říma. Tyto intriky způsobili, že 200 žáků bylo prodáno do otroctví do
Benátek. Tisíce mučedníků pro Krista bylo krutě umučeno. Řeholní
farizeové vyloučili sv. Alfonza z jím založené řehole. Svatého Jana z
Kříže nazvali buřičem proti církvi a jejím nepřítelem a každý pátek ho
bičovali… Pokud některé charismatické kruhy, které mají ducha světa,
hlásají evangelium prosperity, pak neznají základní duchovní zákony
evangelia to je: 1) zapřít sebe 2) vzít svůj kříž 3) a jít za Kristem (Mt
16, 24). Kam? Na soud a na smrt. Teprve potom přichází vzkříšení a
skutečná sláva.
Uvědomujeme si, že po vydání této knihy se nepřátelé Krista budou znovu
snažit, aby padla hlava Jana Křtitele. I kdyby se tak stalo, pak pro
Krista a spásu duší to stojí za to.
|